LEBEDÍN

V listopadu se střídalo počasí jako na běžícím pásu. Ráno byly mlhy, které někdy trvaly celé dny, pár dní mrzlo až praštilo, pak se vystřídaly slunečné dny. Celkově byl listopad u nás na zahradě vlhký, šlo to poznat než jsme došli od auta na druhou stranu zahrady, měli jsme na botách samé bahno.

Pomalu se nám blíží konec sezóny. Je to vůbec možné, že říjen je už za námi. Říjen je jeden z nekrásnějších období. To listí na stromech jak se zbarvuje a padá. Ještě je příjemné teplo, kdy se dá být na zahradě a pracovat. Když je chladněji stačí si uvařit teplý čaj, udělat oheň nebo se zahřát při hrabání listí. Ale ve vzduchu je cítit příjemný vzduch.

Letošní září bylo krásné i když přišlo menší ochlazení.

V dubnu přišlo oteplení, po sněhu ani památky a teploty se některé dny šplhaly až ke 20°C. Díky oteplení se stromy začaly probouzet a ke konci měsíce již většina stromů kvetla.

V březnu na zahradě by mělo být hodně práce.
Náš březen na zahradě se nesl ve znamení čištění zahrady. 

V dnešní době se snad bez projektu neobejdete. Nejen, že ho potřebujete v bance při žádání hypotéky, ale hlavně pro řemeslníky, stavitele a pro sebe, tedy pro svou potřebu.

Projekt Vám zhotoví architekt, tady je velmi důležitá volba, měl by to být člověk, který Vám sedne a budete tzv. na stejné vlně, někdo kdo vytuší vaše nápady a dokáže se vcítit do vašich představ.

My jsme na takové člověka měli štěstí, paradoxně jsme se s ním poprvé setkali již dřívě, ještě něž jsme měli Lebedín. Pokud si vzpomínate na článek o našem hledáním, tak první schůzku jsme s našim architektem vedli právě na prvním favoritovi. Čas uplynul a my jsme se potkali znovu na jiném místě, již v jiné situaci...

Naše první schůzka s architektem v Lebedíně

Zahrada v prvním měsíci roce většinou spí. Jediné co je na zahradě v tuhle dobu alespoň trochu zelené jsou jehličnany. Je to vhodná doba na plánování nadcházející sezóny, kde co zasadit, co je potřeba nakoupit nebo udělat na zahradě.

No asi tak, máte koupený pozemkem nebo zahradu, na něm stojí stoletá stodola, ve které nic není. Voda na pozemku není, takže kam chodit na záchod? Do křoví?
Jako to, že se člověk den neospchuje se dá přežít, ale s tou toaletou to je trošku problém, kdyby bylo na mém muži, mu by snad do dneška stačilo křoví nebo nějaká vykopaná díra, ale my ženské potřebuje přeji jenom trochu soukromí, ještě když máte kolem sousedy a nežijete na samotě u lesa.
Takže jsme začali řešit suchý záchod neboli kadibudku.

Ať už chceme nebo ne nějaká ta dokumentace při koupi pozemku nás nemine.
Jako první se musí podepsat kupní smlouva.
Dostali jsme kupní smlouvu do ruky a měli nějaký čas ji zkontrolovat, tady se nabízí dvě možnosti, jestli tomu rozumíte, tak si smlouvu zkontolujete sami anebo pokud chcete mít jistotu dejte to právníkovi.
My jsme zvolili druhou možnost, aby bylo vše pořádku. Mezitím se řeší finance jak pozemek zaplatit, buď hypotékou, úvěrem nebo vlastními zdroji. Toto jsme řešili za pomocí banky a postup jak získat hypotéku nebo dostat úvěr na pozemek je dost individuální, takže tohle si prostě musíte v těch bankách vyběhat.
Když se podepíše kupní smlouva, ve které určitě stojí do kdy se musí uhradit částka za kupovanou věc. Po zaplacení se podává vklad na katastr, který stojí 1 000 Kč a podává se na příslušný katastrální úřad, pod který pozemek spadá. Většinou má katastr 30 dní na zpracování a poté již budete vidět jako noví majitele. Tohle vše by mělo stačit ke štastné koupi pozemku, pokud samozřejmě se nejedná o nějaký individuální případ.

Zaměřování pozemku

Náš příběh začal v roce 2015, kdy jsme čekali Evelínku a rozhodli se, že jednou se z Prahy odstěhujeme. A tak jsme začali naše hledání nového domova, které trvalo 3 roky.
Jako první jsme hledali ideální místo. Takové místo, na které, když vstoupíte tak máte zvláštní pocit, nedá se to moc popsat, prostě se tam musíte cítit dobře. Některé takové místa jsme objevili, ale některé na nás nezanechali žádnou stopu nebo dokonce působili na nás negativně.
Snili jsme, že budeme obklopeni nádhernou přírodou, vysokými kopci, krásnými výhledy a všude kolem nás budou louky a lesy.Všude to bude vonět po jehličí a rozhkvetlé louce. Venku budou bzučet včely a zpívat ptáci...

Společně jsme žili a zatím žijeme v naší velké metropoli, každý samostatně již několik let a trpěli jsme tu. Oba cítíme, že tohle místo není pro nás ani pro naše děti. My to město nevyužívame a asi ani nechceme. Každou volnou chvílí z města utíkáme ven, do přírody...Jenže všechny tyhle naše úniky taky něco stojí a jelikož to u nás bylo velmi často, tak to byl taky jeden z důvodu, že bychom mohli uniknout na místo, které by patřilo jenom nám...
A tak jsme hledali...a hledali jsme dlouho. Projeli jsme mnoho a mnoho míst. Měli jsme nějakou představu, která se postupem času měnila a utvářela zřetelněji a zřetelněji. Prošli jsme mnoho a mnoho lokalit, některé jsme vyloučili hned, některé máme v hlavě dodnes.

Mnoho lokalit jsme hledali na internetu, některé jsme hledali na místě, ptali se místních a chodili a chodili. A víte, kde jsme nakonec náš pozemek našli v hospodě!
Na některých vesnicích stále funguje starý způsob, že v hospodě se člověk dozví všechno, i to co na internetu není. A tak slovo dalo slovo a už se to rozjelo.
Pamatuji si na první návštěvu Lebedína, byla zima a sychravo. Blížil se adventní čas, venku ani sníh ani led, jen taková ta škaredá, vlezlá zima. Vzpomínám si na to dobře, na první návštěvu pozemku...Byl to snad ten nejhorší čas na prohížení vysvěného místa. Na místě stálá ošklivá, stará bývala konírna, která sloužila jako odkladiště bordelu. Na zahradě nic uchvatného nebylo, jen staré pařezy, neplodíci stromy a samé náletové stromy. Zahrada byla zanedbaná a v podstatě tohle místo na mě na první pohled nezanechalo žádnou stopu. Tehdy jsem dokonce ráda nastoupila do teplého auta a byla ráda, že jedu do tepla domova...do Prahy.

Čas uběhl, zima jako každý rok přešla a bylo tady jaro. Mezitím jsme navštivili mnoho dalších míst, které na nás zapůsobili a dokonce jsme už i o pár místech uvažovali vážněji.
Ale na konci dubna jsme se opět ocitli v Lebedíně a víte co, vypadalo to tady nádherně. Stromy byly nádherně zelené, některé kvetly a všude to žilo. Hned při vstupu na pozemek stojí absolutně kýčovitý strom, který je k ničemu, ale možná díky němu jsem se tady tehdy cítila dobře. Je to Sakura a v tu dobu dosahovala svého vrcholu, kvetla tak nádherně, že mě prostě dostala...Dodnes mám ten obraz v hlavně, možná díky ní jsem se rozhodla i to tady vzít...

Jedna z prvních fotek na zahradě 04/2018, kdy jsme uvažovali o koupi

A tak uběhl čas a na konci června už jsme byli majitele tohohle místo...Místa, které se od té doby stalo středobodem našeho vesmíru a také hlavně NAŠE únikové místo...

Když se podívám do historie našeho hledání, tak se musím pousmát.  Psal se rok 2015  a já jsem čekala Evelínu. První naše lokalita byla Vlašim a okolí Blaníku. Pak jsme si tam udělali výlet a Vlašim jako město na nás nezapůsobilo, kromě jijch nádherného zámeckého parku. A tak jsme se posunuli jinam a díky i pracovní příležitosti jsme se ocitli v okolí Slapské přehrady a tady to zašlo...To byla ta lokalita, kterou jsme hledali...Ve finále nám zbyli už poslední 3 favoriti.Všechny se nachází v blízkosti Slapské přehrady.