Náš příběh

Náš příběh začal v roce 2015, kdy jsme čekali Evelínku a rozhodli se, že jednou se z Prahy odstěhujeme. A tak jsme začali naše hledání nového domova, které trvalo 3 roky.
Jako první jsme hledali ideální místo. Takové místo, na které, když vstoupíte tak máte zvláštní pocit, nedá se to moc popsat, prostě se tam musíte cítit dobře. Některé takové místa jsme objevili, ale některé na nás nezanechali žádnou stopu nebo dokonce působili na nás negativně.
Snili jsme, že budeme obklopeni nádhernou přírodou, vysokými kopci, krásnými výhledy a všude kolem nás budou louky a lesy.Všude to bude vonět po jehličí a rozhkvetlé louce. Venku budou bzučet včely a zpívat ptáci...

Společně jsme žili a zatím žijeme v naší velké metropoli, každý samostatně již několik let a trpěli jsme tu. Oba cítíme, že tohle místo není pro nás ani pro naše děti. My to město nevyužívame a asi ani nechceme. Každou volnou chvílí z města utíkáme ven, do přírody...Jenže všechny tyhle naše úniky taky něco stojí a jelikož to u nás bylo velmi často, tak to byl taky jeden z důvodu, že bychom mohli uniknout na místo, které by patřilo jenom nám...
A tak jsme hledali...a hledali jsme dlouho. Projeli jsme mnoho a mnoho míst. Měli jsme nějakou představu, která se postupem času měnila a utvářela zřetelněji a zřetelněji. Prošli jsme mnoho a mnoho lokalit, některé jsme vyloučili hned, některé máme v hlavě dodnes.

Mnoho lokalit jsme hledali na internetu, některé jsme hledali na místě, ptali se místních a chodili a chodili. A víte, kde jsme nakonec náš pozemek našli v hospodě!
Na některých vesnicích stále funguje starý způsob, že v hospodě se člověk dozví všechno, i to co na internetu není. A tak slovo dalo slovo a už se to rozjelo.
Pamatuji si na první návštěvu Lebedína, byla zima a sychravo. Blížil se adventní čas, venku ani sníh ani led, jen taková ta škaredá, vlezlá zima. Vzpomínám si na to dobře, na první návštěvu pozemku...Byl to snad ten nejhorší čas na prohížení vysvěného místa. Na místě stálá ošklivá, stará bývala konírna, která sloužila jako odkladiště bordelu. Na zahradě nic uchvatného nebylo, jen staré pařezy, neplodíci stromy a samé náletové stromy. Zahrada byla zanedbaná a v podstatě tohle místo na mě na první pohled nezanechalo žádnou stopu. Tehdy jsem dokonce ráda nastoupila do teplého auta a byla ráda, že jedu do tepla domova...do Prahy.

Čas uběhl, zima jako každý rok přešla a bylo tady jaro. Mezitím jsme navštivili mnoho dalších míst, které na nás zapůsobili a dokonce jsme už i o pár místech uvažovali vážněji.
Ale na konci dubna jsme se opět ocitli v Lebedíně a víte co, vypadalo to tady nádherně. Stromy byly nádherně zelené, některé kvetly a všude to žilo. Hned při vstupu na pozemek stojí absolutně kýčovitý strom, který je k ničemu, ale možná díky němu jsem se tady tehdy cítila dobře. Je to Sakura a v tu dobu dosahovala svého vrcholu, kvetla tak nádherně, že mě prostě dostala...Dodnes mám ten obraz v hlavně, možná díky ní jsem se rozhodla i to tady vzít...

Jedna z prvních fotek na zahradě 04/2018, kdy jsme uvažovali o koupi

A tak uběhl čas a na konci června už jsme byli majitele tohohle místo...Místa, které se od té doby stalo středobodem našeho vesmíru a také hlavně NAŠE únikové místo...